Revoluce!

Egon Bondy

 

Úvod

Na sám začátek bych rád kvůli souvislosti připomněl:

Chápeme, že argumenty globalizátorů jsou v podstatě racionální, ale zároveň vidíme, že způsob, jímž by chtěli globalizaci zařídit a vytvořit prosperující společnost pro celé lidstvo, redukované samozřejmě na podstatně menší počet než dnes, tento způsob je maximálně nebezpečný, z celé řady hledisek, které zde nebudu podrobně rozebírat. Připomenu jen to, že jako filozof mám právo zdůraznit na prvním místě hrozivé nebezpečí fylogenetického ohrožení. Globalizace je prováděna a bude prováděna stále intenzivněji způsobem, který je proti základním vztahům auteoregulativní, přirozené biologické evoluce.

S největší pravděpodobností by výsledkem těch globalizačních plánů, které jsou dnes programovány, bylo vytvoření společnosti, která by byla geneticky defektní, přes všechny zlepšovatelské zásahy genetického inženýrství. Společnosti, která by byla nikoli cestou k transcendenci člověka jakožto biologického druhu, ve směru k AI apod., ale otevřela by cestu k zániku tohoto druhu. Že by všechny tyto procesy byly spojeny dříve nebo později s maximálními společenskými turbulencemi, etnickými, sociálními ekonomickými, je celkem jasné, koneckonců o tom dnes hovoří na světě již desítky tisíc lidí.

Kdyby bylo možno nějakým způsobem globalizační plány zdržet přinejmenším ještě aspoň o jedno století, a pokud by se využilo této doby k racionálnímu řešení demografické otázky, otázky stále vzrůstající absolutně zbídačené masy obyvatelstva a k pokusu o záchranu ekologického statusu planety. Pak by se snad dalo začít celý tento problém rozumě, a to i v případě, že by zůstala nadvláda mafie nadnárodní finanční oligarchie. Tedy až takhle daleko jdu, až takhle daleko konceduji jejich plány a úvahy, neboť nehodlám přehlížet jisté racionální zdroje jejich úvah. Zajisté motorem jejich aktivity je zisk, ale dnes už přeci jen jsou do té míry poučeni, že vědí, že aby byl zisk zaručený, je potřeba jednat alespoň do jisté míry racionálně. Oni by k tomu byli více méně ochotni, pokud by nabyli selského rozumu. K tomu, aby se skutečně chovali podle racionálních norem, je potřeba celé to globalizační tempo zpomalit a celé to trochu důkladněji připravit. Což ovšem z mnoha důvodů, nejen proto, že zatím jsou zbaveni prostého selského rozumu, ale skutečně otázka zisku, konkurence atd. jsou důvody, které je tlačí k tomu, že ve skutečnosti neaplikují racionální kriteria, ačkoliv jistě jsou na ně svými odborníky upozorňováni. A nechávají procesu globalizace živelný průběh, živelný svou podstatou, ale v praxi prosazovaný brutálním násilím. Tam kde to nejde podřezat ty lidi bez nože, jako se o to pokouší v Africe a v bývalém SSSR, tak se neostýchají sáhnout ani k válečným akcím a tohleto by pravděpodobně akcelerovalo. Ale kritika a analýza globalizačního programu není dnes už předmětem mých úvah.

Jediná cesta, která zbývá je odstranit vládu nadnárodní finanční oligarchie. Jakým způsobem?

První cesta

Teoreticky by padalo v úvahu to, že by si sami globalizátoři uvědomili, že jejich politika povede velmi brzo z hlediska historického času ke skutečně globální katastrofě, která by se mohla ukázat zcela ireparabilní, alespoň pro lidský rod. A za těchto okolností, by využili své klíčové pozice k tomu, aby uskutečňovali program realizace socialistické společnosti a to do všech důsledků. Nemohli by pochopitelně, a nikdo to od nich nečeká, imitovat tu nezdařenou alternativu, která byla zkusmo, za maximálně nepříznivých podmínek vyzkoušena v SSSR, oni by mohli počítat s tím, že nejsou vystaveni tak těžkým tlakům, kterým byl vystaven SSSR, od svého začátku, že mají k dispozici tisíckrát dokonalejší ekonomiku než měl SSSR, a mají dost času. Cílem, v tomto případě, by ale muselo být, že poté co připraví podmínky uskutečnění světové beztřídní společnosti, tak budou abdikovat na své postavení a předají svoji a moc a svůj majetek, všeobecné pospolitosti obyvatel planety. A to je pochopitelně věc, která se nejspíš nebude realizovat, neboť je zcela přirozené, že nikdy nikdo se dobrovolně své pozice nevzdá. A důsledně to realizovat by snad ani soubor andělů by nedokázal. Takže tuto alternativu musíme bohužel vynechat.

Přesto však naše úvaha může být poučná.

Když se, jak mám ve zvyku obrátím na Marxe, a to dělám z toho důvodu, že ho umím nazpaměť, takže ho můžu sypat z rukávu, jinde bych musel listovat v knihách, tak musím upozornit, že Marx tuto situaci předvídal. Respektive uvažoval o ní. A výslovně hovořil o tom, že kapitalistická vládnoucí třída, tedy v té době buržoazie, může dospět tváří v tvář vývoji situace k poznání bezperspektivnosti tržního hospodářství. Bezperspektivnosti jí samé jako třídy a jejich zájmů jako jednotlivých příslušníků té vládnoucí třídy.

Ta bezperspektivnost je v prvé řadě dána tím, že se ta třída stále zužuje, vlastníci začnou vyvlastňovat sami sebe navzájem. A z původních kapitalistů se stávají v nejlepším případě dobře placení zaměstnanci. To je tedy jedna ukázka bezperspektivnosti, klasického kapitalistického tržního hospodářství.

Druhý limit je v tom, že je možno si domyslet, že dříve či později přijde kosa na kámen, a i když se současně s rozkladem kapitalistické vládnoucí třídy rozloží i proletariát, tak zde zůstane konfrontace mezi těmi nejbohatšími a skutečně bezprecedentně vysokým procentem těch absolutně zbídačených, procentem tak vysokým, že to nikdy v dějinách nebylo. A že tato situace je velice riskantní. Pro všechny, komplet.

Marx uvažoval o tom, že buržoazie může dojít k tomuto náhledu bezperspektivnosti a vykoupí se z tohoto ohrožení tím, že se za velmi lukrativní rentu vzdá vlastnictví a zůstane v pozici manažerů celospolečenského vlastnictví. Za což bude  nejen bohatě placená, ale za vlastnictví jehož se vzdá dostane i zaplaceno. Proleteriát si bude moci dovolit jejich majetek odkoupit.

Jakkoli dětsky tato úvaha vypadá, tak ještě pro nás, dnes, je racionální jádro v tom, že přechod k beztřídní společnosti, tzn. celospolečenská revoluci, by bylo záhodno uskutečnit takovým způsobem, aby nevznikl regres, nedošlo k poruše. Víceméně potichu. A v tomto případě by tedy ta nejsnazší cesta byla, aby ti kteří mají v rukou řízení světové ekonomiky dostali rozum a začali to spravovat nikoli podle principu zisku, ale podle principů zcela jiných.

Druhá cesta

Druhá alternativa je:

Situace se vyhrotí a to už v průběhu několika desítek let, tedy během 21. století, takže přes všechny snahy globalizátorů udržet tu věc v plynulém procesu, dojde ke střetu. Není zaručeno, že ten střet bude úspěšný pro globalizátory, že ho vyhrají. Můžeme úspěšně poukázat na to že jejich vnitřní stabilita a schopnost sebeobrany není zvlášť vysoká, takže mohou ve střetu podlehnout. Pak je ovšem nutno počítat s tím, že pokud zvítězí vykořisťovaní, tak by byla dnešní vládnoucí skupina fyzicky likvidována, a co by zbylo tak by bylo podstatně sociálně zatlačeno. S tím by se potom bez velkého rozlišování svezli i ti, kteří jsou ve službách oligarchie. Což nejsou jen námezdní žoldnéři, ale i vysoce kvalifikovaní profesionálové bez nichž moderní společnost fungovat nemůže. To je pochopitelně velké riziko. Nemluvě o tom, že v podobně turbulentí situaci se přirozeným způsobem mohou rozvinout rasistické a jiné tendence, jež by podstatně deformovaly výsledek jehož bylo dosaženo zničením nadnárodní mafie finanční oligarchie.

Důsledek podobné revoluční akce, nebo vítězného ozbrojeného střetu těchto dvou táborů by byl s největší pravděpodobnostní nejen defektní, znamenal by pravděpodobně těžkou vývojovou retardaci a možná by podstatně zhoršil i ekologickou situaci. Samozřejmě ekonomická porucha, která by nastala, by byla taková, že by došlo k velkému zpustošení demografickému. Při hluboké destrukci současné ekonomiky, by do stavu hladovění a do stavu bez jakéhokoliv lékařského zabezpečení upadlo daleko vyšší procento lidí než je tomu dnes. Důsledky podobné revoluční války by byly pravděpodobně v praxi velmi katastrofické.

Uvažme ještě třetí možnost, která není v praxi příliš nadějná, ale uveďme ji jako alternativu, kterou si je snad možno představit či přát.

Při likvidaci globalizátorů a jejich žoldnéřů by nedošlo k retardaci, nedošlo by k masovým vražedným excesům, zabarveným rasově, genocidně či jinak. Průběh by byl relativně krátký a relativně nekatastrofický, bylo by to asi tak snadné, jako když sedmého listopadu v Petrohradě svrhli prozatímní vládu.

Kdyby nebyla vzápětí začala občanská válka, tak koneckonců by to, čemu se říká Říjnová revoluce, která se protáhla až roku 1921, bylo daleko kratší, nedošlo by v té obrovské zemi k takovém disasteru. Teoreticky tu taková možnost je, ale její pravděpodobnost však není příliš veliká.

Půjdeme tedy ještě dále. Představme si, že by určité pohromy, ekonomické i jiné, nepřesahovali únosnou míru, takže první den potom co by došlo k vyvlastnění vyvlastňovatelů, by to vypadalo poměrně normálně. Ekonomické kapacity by zůstali zachovány, byla by odstraněna vláda vykořisťovatelů a nějakým způsobem by byly izolovány či likvidovány jejich mocenské instrumenty,.

Jaká situace by nastal?

Vykořisťovaní by měli převzít vládu jaksi do svých rukou. I ve velmi vyspělých zemích by tento přechod nebyl hladký, bezporuchový. Vykořisťovaní, nebo prostě chudí, zchudobnělý, ožebračení, tito lidé i ve vyspělých zemích tvoří poměrně silnou skupinu s heterogenními zájmy a různorodými představami o tom co se má dělat nejdřív. Priorita by nebyla okamžitě jasná. Někteří by chtěli okamžitě zlepšení zásobování potravinami, jiní zase zlepšení zdravotní péče, jiní zase ubytování, já nevím co všecko.

Na racionální, klidné, řízení, seřízení, systému celosvětové ekonomiky by asi moc lidí nemyslelo. Uvažovali by v rámci regionálních zájmů a bezprostředních potřeb. A to i ve vyspělejších zemích.

V zemích, které jsou vysloveně pod hranicí bídy a ve stavu vyhladovění, což jsou celé subkontinenty, miliardy lidí. Kde ekonomické kapacity jsou nerozvinuté, tam by pravděpodobně došlo prostě jen k rozkrádání bohatství, které mají před očima. Z bezprostředně minulých desetiletí máme tisíce zkušeností o tom, jak v podstatě racionálně a úspěšně hospodařící, technologicky moderně vybavený a dobře produkující, velký output přinášející, dejme tomu velkostatek, když byl zabrán bezzemky a vyhladovělými nádeníky, přestal být řádně spravován. Naprosto běžným případem bylo, že stáda dobytka, která se tam chovala ti nešťastnící porazili, aby se konečně najedli. Nutnou údržbu zařízení, počínaje irigačním systémem a konče údržbou strojů, zanedbali, odložili, zatím se to porouchalo, a během krátké doby výkonný moderní velkostatek zpustl, nepřinášel žádný užitek a jakkoliv si ti bezzemci rozdělili půdu a to co zrovna nesežrali, tak teď se sotva sami uživili.

Řízení velkého a složitého, průmyslového moderního podniku, který do značné míry už dnes stojí na automatizaci, kde se pracuje s velice jemnými technologiemi, kde vyvstává otázka přísunu polotovarů “just in time” a odbytu na přesná místa. Celá síť těchto tržních vztahů v nichž je moderní průmyslový podnik zapojen, by byla zpřetrhána. A nebylo by v silách ani nejdůmyslnějších manažerů, aby z pozice jednoho podniku znovu vybudovali celý systém světových vztahů.. A že by se ve všech podnicích ujali řízení schopní manažeři je dost nepravděpodobné. Rozhodně by bylo nepravděpodobné, že by se tak stalo synchronně, spontánně. Záviselo by to totiž do značné míry na tom, aby jim to odsouhlasili ti osvobození vykořisťovaní.. I ti co jsou za branami toho závodu. Ba dokonce v prvé řadě ti, kteří jsou vysloveně chudí. Jejich souhlas s tím, aby to jelo zatím dál po staru, by bylo těžko získat.

To jsou psychologické momenty. Do určité míry tedy vlastně mimoekonomické momenty, které by ale ekonomiku dokonale rozložily. V řadě vysloveně chudých zemí by v takovéto historické situaci došlo k maximální akceleraci devastace přírodního prostředí, které jim tam ještě zbývá. Pokud se ještě někde dnes pokouší stát nebo prostřednictvím státu nadnárodní organizace, chránit zbytky přírodního bohatství, tak tato kontrola by nyní selhala, byla by neúčinná. A kupříkladu, zásobování a hospodaření s vodou, v některých krajinách, a podobné věci by se během pouhého jednoho desetiletí vyčerpaly, zhroutily, a důsledky by samozřejmě byly katastrofální. Pro ten jeden region. No ale když se zhroutí jeden region, tak to postihne nakonec i souvislost hospodářství celého světa.

V tomto případě máme před sebou situaci, kdy po odstranění vykořisťovatelů nastoupí jakési kvazi samosprávy, kvazi demokracie, které nejsou nijak regulovány, nemají žádný statut, žádné stanovy, a vzniká stát, který může přerůst ve vyslovenou anarchii, v tom negativním slova smyslu. Správní struktury moderní společnosti s moderní ekonomikou, jsou bezpodmínečně nutné, musejí fungovat, dokonce jejich význam musí být zesílen, jejich důraz musí být zesílen. Neboť jde o zájem celého lidstva nikoli jen jednoho regionu.

Zbídačení lidé nejsou motivováni, aby si toto uvědomili, podle toho jednali a zabránili tomu, že se rozvinou negativní stránky živelné přímé demokracie, která simuluje samosprávu. Zbídačelí lidé nevědí oč jde, nemají přehled o situaci světa a o potřebách moderní společnosti. Docela prostě řečeno, chtějí bezprostředně, okamžitě, bez výhledové perspektivy, zlepšit svoji ekonomickou situaci.

Že skutečně pak nastává regres po všech stránkách a s tím i spojený velmi konfliktní zmatek, je na bíledni. Detaily si může každý domyslet. Máme bezprostřední zkušenosti s tím jak osvobození chudáci, ať už to bylo například v Chille, v Nikaragui či kdekoliv jinde, dokázali spontánně, bona fide, nemyslíce ovšem na zítřejší den, zničit v podstatě prosperující ekonomickou strukturu. Například v Chille, organizovaná sabotáž Alliendova režimu začala až o několik let později, víceméně s odvoláním na to, že se celé hospodářství země zhroutilo tak jako tak, takže je třeba ten režim odstranit. To samé bylo v Nikaragui, kde se to obešlo bez vojenského puče, ale problém byl tentýž. V Nikaragui ovšem nemůžeme přehlédnout diverze Contras, placených CIA, které každoročně v době sklizně pálili a ničili úrodu vesničanům před očima.

Ale máme i jiné příklady, že jednání osvobozených zbídačelých není racionální. A opakuji, důvod je prostý. Nemají motivaci jednat s perspektivním výhledem, naopak mají bezprostřední potřebu se jenom najíst, zlepšit své ekonomické podmínky, které jsou pod psa.

Tedy za této situace, při těchto výhledech si musíme uvědomit, že kořen leží v tom co vypadá jako problém pouze teoretický, ale nyní vidím jaký to má praktický profil, to jest, že zmizel proletariát, že zmizely třídy. Třídní boj bylo možno nějakým způsobem usměrňovat, vést, regulovat. Ale tam kde nejsou třídy, kde mluvíte ke zbídačené mase, která nemá třídní vědomí, je to prostě jen masa hladovějících, tak zde nefunguje racionální regulativ třídního vědomí. Třídní vědomí nemusel kdysi vnášet do mas nějaký stranický aparát. Později to začal dělat, ale zprvu nikoliv. Třídní vědomí vzrůstalo po několik generací v proletariátu, od konce 18. století v Anglii a v průběhu 19.století v Evropě. Empiricky se přesvědčovali, že jsou jedna třída, stačí si přečíst celou řadu dokladů o tom, jak se poučili z lokálních konfliktů. Z konfliktů, kde ignorovali stávkující na jednom dole, horníky na dole, který byl tři kilometry vzdálený.

Tak z takových zkušeností, že když to není koordinované tak to nejde, se rodilo třídní vědomí, vědomí sounáležitosti, a ponětí o tom, že je třeba koordinované akce, s jasným cílem. A ten cíl mimo jiné vyžaduje i přidat práce, přitáhnout opasky po určitou dobu atd. Nasazení, sebenasazení, obětavé, přitom ale iniciativní. To se rodilo minimálně tři generace. Ve vyspělých zemích. Dnes jsme toho zbaveni, a máme před sebou lidi, kteří jsou bídou zdivočelí a bídou zblblí. K nim žádné racionální argumenty neproniknou. To je psychologický moment, který nelze přejít, s nímž je nutno počítat tak, abychom eventuálně zjistili, lze-li třeba i tohoto momentu nějak využít v zápase o konstrukci nového světového uspořádání.

Faktem je, že stojíme před velice vážnou otázkou. I po eventuálním vítězství vykořisťovaných a zbídačených, i kdybychom měli k dispozici technologii ještě desetkrát výkonnější než je současná, tak nemáme záruku, že se bude ekonomický potenciál světa dále racionálně využívat. Musíme mít naopak obavu, že čím je ekonomický potenciál světa jemnější, strukturovanější, sofistikovanější atd., tak je také vulnerabilnější, poruchovější, snáze se dá pokazit, zastavit, a ireparabilním způsobem rozvrátit.

Diktatura

Toto všechno implikuje otázku, kterou nebudu dlouho obcházet. Řeknu rovnou, že v těchto podmínkách může situaci alespoň trochu zregulovat jasná přísná v podstatě nekompromisní diktatura.

Osvícená diktatura byl sen 18. století, který se jak známo nezdařil. Ale víme dobře, že jak jsou dějiny staré, tak se tento sen znovu a znovu objevuje v širokých masách. Například puritáni si chtěli podobným způsobem zařídit dokonalou společnost v Nové Anglii v 17. století. Takových příkladů je ovšem víc. Tím spíše se to objevuje v hlavách jednotlivých myslitelů. Poněvadž na papíře ono to všechno vychází, i tomu Platonovi to na papíře vycházelo.

Takže o osvícené diktatuře se dá hovořit těžko. Když ne osvícená, tak jaké diktatura je přijatelná? Může být diktarura lůzy, diktatura demagogů, třebas i diktatura oligofrenů. Přijatelná by byla skutečně jenom třídní diktatura, ale kde vzít třídní diktaturu, kde není třída. Náhražku za třídní diktaturu by skýtala snad diktatura nějaké organizace, revoluční organizace. Ale i kdyby tato organizace byla přísně výběrová a na samém začátku by se skládala ze samých andělů, tak princip organizace jako takový, má v sobě zárodek degenerace, která nastupuje velice rychle, dříve než proběhne jedna generace.

Taková deteriorace, která jde rok po roce, postihuje jakoukoliv organizaci, ať je založena na jakémkoliv principu a na jakýchkoliv ideách.

Zvláště tehdy, když to je organizace, která visí v luftě, protože reprezentuje jen sama sebe, tedy tu skupinu uvědomělých a vzdělaných revolucionářů a nereprezentuje třídu, nebo nějakou analogickou, velmi početnou a velmi významnou sociální skupinu. Potom taková organizace skutečně visí v luftě! Může se zvrátit či zhroutit, protože koneckonců oč by taková organizace opřela svůj nárok na to, aby něco organizovala. Neuplynul by ani týden a lidé by se začali ptát: “Kde se ti samozvanci vzali?” A oni by to byli skutečně samozvanci. “A proč je máme poslouchat? Oni nám říkají, že mají pravdu, poněvadž jsou vzdělaný, ale to my nekontrolujeme, to my nemůžeme prověřit. Podle nás to sou svévolný blbci. Dělaj něco, co nám nevyhovuje, dokonce to odporuje našim oprávněným požadavkům honem rychle se najíst a mít střechu nad hlavou.”

Diktatura, která není o nic opřená, než o dobrou vůli nebo fanatizmus nebo třeba i vysoké vzdělání nějaké skupiny revolucionářů, taková diktatura nemůže obstát. Vydržela by s největší pravděpodobností desetkrát méně než diktatura sovětská.

Nicméně chci znova zdůraznit, že hlavním úkolem pro to takzvané přechodné období je udržet v chodu dané nepoškozené ekonomické kapacity, postavit na nohy ty poškozené, a přeorganizovat přitom celý systém. Jde o revoluční změnu, což je změna společenského systému. Revoluční změna nemusí měnit technologii, vychází z té, kterou má po ruce, revoluční změna mění společenské vztahy, společenský systém. Do jaké míry je stav technologie, její možnosti, výsledkem určitých sociálních stavů a také zase zdrojem určitých sociálních vztahů, to nechme stranou. Víme o tomto problému, to věděl už Marx, je to jedna z jeho nejzákladnějších pouček, ale to nechme zatím ekonomům.

Bez diktatury se toto přechodné období neobejde, ovšem musí to v tomto případě být diktatura plně podporovaná, s entuziasmem, zanícením, plným sebenasazením těch zbídačených lidí, vůči nimž je uplatňována v jejich budoucí prospěch.

Pokud ale nelze počítat s tímto konsenzem, protože nemám před sebou třídu, ale masu, která není schopna rozumné rozvahy, tak ta diktatura musí mít jinou formu.

Jakou?

Ve společenském období, ve kterém nejsou třídy ani třídní boj, přesto ale existuje antagonismusm mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, a existuje živelná a přirozená snaha vykořisťovaných převzít bohatství společnosti, a toto bohatství bohužel rozplýtvat. Samozřejmě mezi vykořisťovanými vznikne okamžitě celá řada chytráků, kteří nebudou jen plýtvat a budou se koukat obohatit, takhle vznikli kulaci v Sovětském svazu, kteří za carského Ruska neměli charakter třídy. Takhle vznikla francouzská buržoazie, z chudých intelektuálů, farářů, prostě předrevoluční inteligence, kteří nejen že si udělali konvent, a tak dále, ale za zády tohoto konventu bratříčkujíce se s tím zřízením, nezřízeně kradli. Tenkrát to bylo legální. Překrásné ilustrace najdete v literatuře. Evženie Grandetová, starej Grandet – to jsou paradigmata.

Vidíme tedy, že by znova mezi vykořisťovanými vznikla skupina, která by té revoluce začala využívat ve svůj vlastní prospěch, a to i v podmínkách, že by nad celou společností stála taková či onaká diktatura. Tu diktaturu dokážou obejít, aniž by si toho kdo všimnul, pokud tato diktatura není připravená na to, že vznik takové skupiny je přirozenou psychologickou motivací vlastní v podstatě každému člověku.

Máme zde celou řadu interdisciplinárních problémů, které musí řešit sociologové, psychologové, ekonomové, historikové, etnologové atd. Jen na okraj poznamenávám, že politickou praxi mohou vykonávat pouze ti, kteří se dají poučit odbornými posudky, které přinese konsorcium těchto vědců.

V podstatě jde o otázku diktatury nového typu, tak jako kdysi Lenin hovořil o straně nového typu. Strana je organizace. I když on hovořil o tom, že ta strana má být organizace profesionálních revolucionářů, tak ta organizace byla předvoj proletariátu, dělnické třídy – o něco se opírala. Ale my jsme v situaci, že taková organizace by visela v luftě! I když by třeba byla složena z profesionálních revolucionářů.

A nyní nám jde o to, jak asi by mohla taková diktatura vzniknout? Neříkám jak by vypadala, nejsem Nostradamus, ale v tom vzniku už by se přeci jen dalo vysledovat jak by eventuálně vypadat mohla.

Třetí cesta

Ve společnosti, kde nejsou třídy a vládne nám nadnárodní oligarchie, existuje možnost svrhnout tuto oligarchii zevnitř. To znamená převzít její moc do vlastních rukou. A to tak, že budu mít připraveny, jak se kdysi říkalo, kádry, vysoce kvalifikovaných odborníků, kteří už jsou v praxi zaškoleni zkušenostmi a prací ve strukturách té nadnárodní mafie, ale jsou to lidé v druhé nebo třetí generaci vjerchušky, se kterými se už velmi často dá mluvit, to jsou již lidé v tomto smyslu vzdělaní, chápou oč jde. Existuje zcela praktická možnost, že se tam už dnes začíná nacházet silná skupina těchto lidí.

A pokud jich je zatím málo, tak tam musíme svoje lidi poslat, aby se tam zaškolili. S tím rizikem, že bude určitý odpad, který se dá zkorumpovat. Ale bude určitý počet takových, kteří se zkorumpovat nedají.

Profesionálů schopných provést socialistickou globalizaci, je potřeba mít dostatek, ze všech možných oborů., počínaje takovou specializací jako jsou mezinárodní finance a konče třeba zdravotnictvím. Tito lidé pak budou více či méně potřebovat pomoc akceschopných, teroristických živlů, kterých ovšem nikdy nechybí. O jejich etické motivaci a psychologickém profilu nebudu mluvit poněvadž mi na něm nezáleží. Kdyby to byla banda kriminálníků, tak je mi to taky jedno. Prostě budou to lidi, který jsou schopni jít a udělat patřičnou teroristickou akci. Já se vůbec tohoto slova nebojím, tento text si tak jako tak chytne jak BISka, tak kterákoliv jiná tajná služba. Vím velmi dobře o tom, že tento termín je tabuizován a já ho užívám schválně, až s určitým provokativním záměrem.

S pomocí takové skupiny je možno se potom té malé skupiny světových vykořisťovatelů opravdu násilím, nebo aspoň zčásti tvrdým násilím zbavit.

Na jejich místa mohou víceméně okamžitě nastoupit kvalifikovaní lidé. Taková situace se nemusí, a dokonce by se neměla, příliš prezentovat a masmedializovat. Čím nepozorovaněji to proběhne tím lépe. Důležitým momentem v takovém případě bude, udržet ty zbídačelé, kterým se otevírá kudla v kapse, a kteří jsou schopni začít si okamžitě rozebírat to co mají před očima bez jakékoliv koordinace, kontroly a bez pomyšlení na zítřek. Takže tváří v tvář nebezpečí, že by masy mohli jednat zmatečným způsobem, je potřeba raději to nedeklarovat příliš vítězně a začít pracovat koncepčně.

Samozřejmě okamžitě je třeba začít likvidovat ty nejkřiklavější, nejdrastičtější a nejkriminálnější zločiny vykořisťovatelů en masse. To znamená například, okamžitě, za jakoukoliv ekonomickou cenu, vstoupit do Afriky s pomocí vyvražďovanému obyvatelstvu. Ale nedekleravat to, jako, že jsme udělali revoluci, že teď už bude všechno vod zejtřka dobře. Otázkou je zda lze spoléhat na to, že po převzetí mocenských pozic, ti kteří do těch mocenských pozic vstoupili nenajedou víceméně automaticky, ze setrvačnosti, do stejných kolejí, jako ti co tam byli před nimi.

Já bych ovšem byl poměrně optimistou v tom případě,že ti lidé kteří do těch pozic vstoupí, předem jasně vědí, co se má bezprostředně napravit, vědí proč tu revoluci dělají, totiž pro záchranu lidstva a planety. A vědí co má být konečným cílem, tedy prospěch každého jednotlivého člověka. To musí vědět od začátku. Alespoň část takového programu rozhodně nezapomenou za tejden.

Bude velmi rychle vyrůstat druhá garnitura, která nesmí být rekrutována na základě nepotismu, kamarádšoftu, příbuzenských vztahů apod., ale vědecky školená, na vědeckých pracovištích, z lidí kteří nemají žádné osobní vztahy k těm, kteří dnes jsou u výkonu té moderní diktatury. Bude stálý přísun, těchto nových mladých lidí.

Uvědomme si, že pokud nemáme organizaci, bude nutné dbát na to, aby z těch lidí, kteří se dostanou do mocenských pozic, nevznikla nějaká soukromá organizace. Tady musí přistoupit právní věda, která by předem, s předstihem nejméně dvaceti let, vypracovala určitá legislativní schemata, na základě prostudování nám známých demokratických systémů a s přihlédnutím ke zkušenostem, jak bylo možno jich zneužít. Tato předem, vypracovaná legislativní schemata by přinejmenším zpomalovala možnost degenerace této diktatury, možnost přeměny této diktatury v nějaký nový klan, v nějakou kryptoorganizaci. Bude třeba pevně zafixovat určité právní normy, těžko překročitelné, a to tak aby se pro ostatní obyvatele planety staly přirozenými, zvykovými. Což není zase tak obtížné. Lidé jsou ochotni přivyknout legislativě, která vysloveně pracuje pro ně a pak jsou ochotni ji bránit. O tom máme také řadu historických dokladů.

Inteligence

Vidíme, že spolupráce vědců všemožných oborů, bude maximálně důležitá, bez ní by to nešlo. Nyní ale konkrétní problém spočívá v tom, že , dle mého názoru, je prakticky mrháním energie budovat nějakou organizaci, řekněme revoluční. Naopak posledním pokusem, který nám zbývá, nechceme li nechat dnešním globalizátorům volný průběh, je soustředit se na výchovu vědců, vysoce kvalifikovaných pracovníků, v celé řadě oborů, zdánlivě málo souvislých. Právníci, dejme tomu s ekonomy, sociology, filosofy, atd., to není zrovna jedna branže. Ti ale musí všichni spolupracovat dohromady.

Tedy musíme se zaměřit na výchovu špičkových odborníků, kteří by buď mohli infiltrovat do stávajících mocenských struktur, tím ovšem nemyslím ty pofidérní státy, které stále ještě existují, ale centrum té globalizační mafie.

Nebo se alespoň musíme velmi dobře poučit o fungování těchto struktur, o tom co je potřeba, k udržení chodu těchto struktur. Neboť v prvních letech je potřeba v prvé řadě udržet fungování těchto struktur a pozvolna pak měnit jejich funkci a charakter. Doplňovat je a vyškrtávat věci přebytečné. Ale nedopustit zbytečně nějakou rupturu, která by přinášela dezorganizaci a zmatek. Tím spíše nedopustit situaci v níž by došlo k celkové retardaci.

Na první pohled spekulativní úvaha, ve skutečnosti však v abstraktních termínech exponuje zcela praktické úkoly a popisuje nám praktickou, momentální, aktuální situaci v níž jsme. To co zde říkám by bylo možno říci plamennými slovy jako nějaký politický článek či manifest, ale v této zjednodušené abstraktní podobě nejde o nic jiného, než o popis konkrétní situace, ze které vyvozuji zcela praktické závěry.

Samozřejmě na papíře to vypadá hladce, ve skutečnosti to bude drhnout v mnoha případech. Nicméně lze principiálně předpokládat, že při podobných předpokladech a přístupech, kdy struktura pohybu od vykořisťovatelské mafie k samosprávné beztřídní společnosti je známa, by bylo možno počítat s tím, že zdar tohoto podniku bude úspěšný, i v případě, že by se to hned na poprvé nepovedlo.

Buď to necháme tak jak to je, aby to šlo samospádem, a pak máme rizika na všech stranách. Je riziko, když se to globalizátorům povede, tak riziko, že bouře zbídačelých globalizátory smete. V obou dvou případech, to vypadá jako propast. Současná společnost dospěla do stadia., kdy při analýze a řešení těchto věcí musíme udržet cestu chladného kalkulu, přísného racionálního diskurzu.

Spartakovy otroci, gladiátoři, se mohli bez těchto úvah pokoušet o rebelii, to bylo možné. Víme, že ve starém Egyptě se to jednou podařilo, nastalo sto let úplného temna, chudí zničili a roztřískali úplně všechno. Sto let tam nějak vegetovali a po sto letech se všechno staré svinstvo vrátilo znova.

A to se to tenkrát dělalo v podmínkách technologie, která mnoho rozumu nepotřebovala. Dnes se bez strohé a přísné racionality neobejdeme v ničem. Proto vypadá tento program jakoby nerevolučně, nebo málo revolučně.

Vypadá to jen jakoby intelektuálsky, ale to je prostě proto, poněvadž hybnou pákou té změny mohou být jedině intelektuálové. Špičkový intelektuálové. Špičkový intelektuálové, nejsou, nikdy nebyli a nikdy nebudou žádná třída. Intelektuálové nejsou schopni vytvořit třídní vědomí, ale intelektuály spojuje pocit sounáležitosti, založený na vzájemné kontrole. V tom smyslu, že my o sobě víme, že jsem lidé racionálně uvažující, schopní racionálního diskurzu, a racionálního jednání. Takže intelektuálové jsou schopni určité akce, jakkoli tedy třídou nejsou. A nebudou si na ni samozřejmě hrát, a ani pro to nepotřebují žádnou organizaci v tom smyslu, jak organizace v dějinách vystupovaly a figurovaly. Je to otázky domluvy, vzájemného dohovoru, vzájemné, co nejrychlejší informace, koordinace atd. Ale to nepředpokládá organizaci tradičního typu. Problémy koordinace musí řešit koordinační centrum, které ale nemá charakter nějakého ústředního výboru nějaké organizace, ať už je tou organizací spolek holubářů, nebo ostrostřelců, nebo politické strany. Mezi intelektuály skutečně stačí konzultace, z níž vychází vzájemná koordinace, která se dá dobře kontrolovat.

Ale byla by simplifikace vidět v intelektuálech jen takovou smetánku nebo “creme de la creme” inteligence. Tato skupina, dnes již široká vrstva, dodnes nevytvořila třídu a pokud svět světem bude, nikdy třídu nevytvoří. Její specifické postavení ve společenské dělně práce, ji nutí k tomu, skutečně pouze prodávat svoji pracovní sílu. Podobně jako proletář. Ona ji prodává často lukrativněji, za víc peněz, ale poměrně často padá i do úplně bezedné bídy. To je z historie známá věc. Jenže její specifické postavení je v tom, že vždy musí aktuálně sloužit. Je navyklá, že slouží komukoliv za jakýchkoliv podmínek, k jakýmkoliv cílům. Bezpáteřnost této společenské vrstvy je všeobecně známa, stejně jako neschopnost vytvořit vědomí třídní sounáležitosti.

Intelektuálové ovšem nejsou jen špička této skupiny, u intelektuálů dochází k určité kvalitativní změně. Na rozdíl od inteligence, intelektuál je člověk kultivovaný, to je někdo, kdo je schopen určitého velmi obětavého sebenasazení pro věc, která mu nepřináší okamžitý, takový či onaký, užitek.

U intelektuálů lze počítat s tím, že jakkoliv jde zase jen o sociální vrstvu a nikoli o třídu, tato skupina je s to, vyvinout koordinovanou aktivitu s určitým cílem. A to i při maximální názorové heterogenitě, která je u intelektuálů přímo samozřejmá a předpokladem. Při tom všem je schopná jít tvrdě, nekompromisně, a přitom pomalu, soustavně, klidně a promyšleně, za svým cílem. Analýza této skupiny není dosud sociology, psychology a jinými vědci řádně podána.

Většina literatury týkající se intelektuálů se vyžívá ve skandalizaci. Jako ten skutečně dětský idiot Johnson. Ta jeho kniha získala kdysi ohromný ohlas, zejména ve Spojených státech, kde nemůžou intelektuály ani cítit. Takhle vypadá většina literatury, která je věnovaná této sociální vrstvě.

Zmiňuji se o tom proto, že na první pohled to vypadá divně, že intelektuál jako já, preferuje perspektivně úlohu intelektuálů při revoluční změně společnosti. Takže to vypadá jako nějaká autoprojekce, nebo to není seriózní a spolehlivé. Já jsem se osobně dost vyhýbal v životě nějakým velkým kamarádšoftům, dokonce i s intelektuály, ale mám dojem, že jsem s to posoudit tu věc trochu objektivně.

Ovšem lidé jsou jenom lidé, i mezi těmi špičkovými intelektuály se najde celá řada potvor. Všeho druhu. Zištných, mocichtivých, lenivých a co já vím co. S tím vším je nutno předem počítat , proto musí být ta skupina vedoucích intelektuálů poměrně početná a stále obnovovaná s eventuální rotací, aby kontrola byla účinnější.

Manželství bez rozvodu

Jakmile je potřeba cokoliv řídit, ať už je to společnost nebo prachobyčejná domácnost, tak je to vždycky problémové a nikdy bezkonfliktní. Ale konflikty nemusí přerůst do antagonistických nevraživostí, respektive přes antagonismy až na nůž. Rodinných konfliktů je velmi mnoho, ve většině rodin, a přeci jenom se navzájem povraždí. Jen ve velmi vyjímečných případech. Častý je rozvod, ale z nějakých důvodů, které jsou oběma stranám pochopitelné, rozvod momentálně nepadá v úvahu, no tak to nějakou dobu vydrží. Stane se totiž, že se poměrně brzy zjistí, že určité regiony, musejí mít zcela samostatnou strukturu diktatury, beztřídnosti. Není možno chtít unifikovat jednotlivé regiony, které obvykle souhlasí s určitými etniky, nebo mají určité společné spirituální tradice. Když tedy něco v některých regionech nevyhovuje, tak se nemůže v žádném případě prosazovat unifikace, ani tehdy, když by se to jevilo úžasně racionální. Jestliže je racionální chovat prasata, poněvadž sežerou každý odpadek, na rozdíl od třeba hovězího dobytka, tak ale nebudu nutit muslimy, k tomu aby chovali prasata a žrali vepřový, když nechtěj. A naopak, když v Indii radši budou žrát kořínky, než aby se dotkli krávy, tak s tím taky nebudu nic dělat. To jsou drobné případy. Půjde o vážnější věci.

Čínský systém, který má svoji stabilitu, v podstatě diktátorskou stabilitu, po skoro čtyři tisíce let, nebudu přeci teď převádět na demokracii tradice antické polis.

Musíme počítat s tím, že dříve či později se rozdíly mezi regiony objeví. Hodnocení výkonu je v různých etnických tradicích různé. Upřednostnění stále dokonalejší technologie, je také odlišné u různých spirituálních oblastí. Koneckonců jednou z věcí, která po likvidaci mafie nastane, bude likvidace tržního hospodářství.

Ať jsou ekonomické vztahy v rámci jednotlivých regionů jakékoliv, centrálně se musí dbát na to, aby někde nežili lidé v bídě. Bude nutno domluvit se na celé řadě věcí., které ale přijdou automaticky samy na pořad, takže není potřeba předem je chtít modelovat, to přinese zkušenost a potřeba.

Závěr a shrnutí

Protože čas skutečně spěchá, je potřeba vzdát se určitých starobylých představ, jako je organizace, třída, třídní boj atd. Dále je třeba zbavit se určitých iluzí, které jsou mladé generaci, aniž by si toho byli vědomi, uměle imputovány masmédii. To jest hrůza před takzvanou totalitou, horor před tím co byl Sovětský svaz. A nezpochybnitelná úcta před buržoazní demokracií, liberálními tradicemi, lidskými právy a vymoženostmi, které máme od Johna Locka.

Všechny tyto věci, které jsou jen nedomyšleně přejímanými předsudky je potřeba zvážit a uvědomit si jejich mimoracionálnost a momentální neupotřebitelnost. S takovými argumenty bychom se dnes nehnuli z fleku. Všechny je musíme pustit k vodě. Z toho co nám tradice poskytuje, musíme nyní vybrat jen to, co je nám momentálně oportunně užitečné. A pak budeme koukat jak se dostat k situaci, která je přiměřenější a důstojnější člověka. To všechno je ovšem problém tak zvaného přechodného období, ale bez takového období se nikdy nic neobejde.

Na samém začátku jsem říkal, že by bylo nejjednodušší, kdyby globalizátoři sami došli k názoru, že to po jejich nejde. No tak co? Tak by to spravovali sami ve prospěch všech, a pomalu jim to předali. To však oni vysloveně nechtěj! A když to nechtěj, tak to musíme udělat za ně. A když si promyslíme to o čem jsme hovořili, tak asi jiná alternativa není.

Asi žádným přesvědčováním nevytvoříme třídu, žádnýma argumentama, ani náboženskými, citovými, či intelektuálními, nepřivedeme k rozumu lidi, bídou už zlblý a šílený. A ani apelem na etiku nebo hrozící katastrofu neodvrátíme dnešní mafiány od jejich plánované taktiky. Je potřeba se připravit na převzetí moci a uvážit podmínky nové technologie, nečekané technologie, která se objevila během posledních třiceti let. Strategie té revoluce, její koncept musí být nový. Nesmíme dopustit, aby se to vrátilo do toho takzvaně přirozeného stavu, že furt jsou ti bohatí a furt ti ožebračovaní. To se v liberalismu (a v praxi dnes všude okolo nás) hlásá jako stav přirozený.

My vycházíme z toho, že to je stav nepřirozený. My bychom mohli souhlasit s tím, že přirozený stav je politováníhodný v tom, že je deset procent chytrejch a devadesát procent blbejch. A těch devadesát procent blbejch z toho osvobození skutečně bude koukat jen něco vytěžit a jsou svým způsobem pro ostudu celému lidstvu. No tak ať jsou pro ostudu! Pokud vytvoříme situaci, že nejsou pro lidstvo vyslovenou přítěží, no tak nebudeme kvůli tomu panikařit, a řekneme, že to je přirozený biologický stav.

Nesmíme ale přejímat názor, že těch devadesát procent blbejch si nezaslouží, aby se s nima slušně jednalo, protože když jsou blbý, tak kdo by se o ně staral? To nesmíme připustit. To není humánní či etické kriterium, to je kriterium přísně genetické. Nesmíme dále ochuzovat lidský genofond, který už jsme během posledních pár set let hluboce poškodili. Tak jako nesmíme dál ničit planetu, která je na pokraji zhroucení.

Také ekonomika se díky technologiím dostává do vývojového stádia, kdy z nás může učinit vysloveně pasívní otroky a z našeho rozumu učinit hadr na podlahu. Náš rozum bude lítat furt za tím, co nám moderní technologie neustále tahá před nosem, jako tomu psovi buřta na provázku. Budeme propadat honbě za technologickými inovacemi a zapomeneme na to, že lidská psychika je velice složitá struktura a její podstatná část má charakter spíše hloubkový než intelektuální. Intelektuální extenze, tedy vědecké či jakékoliv jiné poznání a lidská zvídavost jsou velikým darem, ale lidská psychika je struktura složitější, už jen proto, že její kořeny jsou velice archaické. Na to absolutně nemůžeme zapomínat.

Je potřeba si uvědomit, že hloubkový rozměr lidské psychiky pracuje skutečně v nevědomí a pracuje tam pomalu. Pracuje sice stejně tak přesně, někdy dokonce přesněji než naše bdělé vědomí, avšak ono tím, že zpracovává situaci komplexněji, je pomalejší než naše intelektuální spekulace nebo naše technologická praxe. Ta komplexnost zpracování všech možných stránek skutečnosti v nevědomí je průkazná. Během 20. století to specializované vědní obory prokázaly. Naše vědomí nezpracovává skutečnost ani z desetiny tak solidně a komplexně.

Přitom existuje kromě individuálního nevědomí i kolektivní nevědomí, je dokonce ještě daleko jemnějším, citlivějším a rychleji reagujícím seismografem změn, v prvé řadě poruchových změn, ve společenské nebo vůbec globální struktuře. Bylo by to možné ukázat na celé řadě příkladů, pro které tu ale není místo. Chci jenom upozornit, že to pochopitelně nemá nic společného s Jungovskými archetypy, které jsou poměrně dost stereotypní, jsou to skutečně archetypy a ne aktuální zpracovatelská činnost kolektivního nevědomí. Tomu musíme věnovat pozornost a dát si pozor na to, aby se lidé nedostali do slepé uličky, jen proto, že se u nich bude preferovat a podporovat velmi jednostranný a úzký přístup ke skutečnosti.

Musíme dát dohromady systém idejí, který si ovšem nemůžeme vycucat z prstu, který bude drtivé většině lidí vyhovovat a musíme ho předložit všem lidem bez rozdílu. Společenská revoluce provedená tímto způsobem je možná. Z Marxových analýz vyplývá, že třídy a třídní boj jsou charakteristické po jediné revoluci, kterou je zavedení strojové výroby, a potom opět pomíjejí jak třídy tak třídní boj.

A vrací se situace jaká byla předtím. I při vysoké technologii existuje rozdělení na hrstku extrémně bohatých a ty kteří nejsou vlastníky výrobních prostředků, z nichž valná část žije v hluboké bídě.

Máme tedy jakousi předvěkou situaci. Buď se to bude řešit primitivním způsobem, klackem po hlavě, velice riskantním konfliktním způsobem. Anebo by bylo možno dosáhnout určitého rozumného řešení věci – určitého dohovoru. Pokud není možný takový dohovor se špičkami finanční oligarchie, která jakožto mafie není na dohovory čtyřikrát zvědavá, je možno dostat se do soukolí systému, zvládnout mechanismy, naučit se know-how, poznat kde jsou neuralgické body, dostat to nějakým způsobem do rukou tak, že bude možno zaručit bezkrizový přechod k vyvlastnění vyvlastňovatelů komplet.

To jsou otázky, ke kterým já už se dnes nemohu podrobněji vyjadřovat, ale které není možno smést ze stolu tím, že se tyto představy prohlásí za utopické, dětinské, anachronické či nemoderní. Tyto problémy zůstanou otevřeny, eventuálně se budou stále jasněji obnažovat.

 

K O N E C

 

 

Závěrečná poznámka o současné vědě, etice a kultivovaném člověku

Před exaktními vědami leží určitý úvazek. Nestačí jen dál prohlubovat a rozšiřovat konkrétní znalosti, rozšiřovat a obohacovat pokladnici našich poznatků. To se jistě nezastaví, to jde takřka samospádem. Je však důležité, aby jednotliví vědci začali uvažovat o tom, do jaké míry potřebují, či mohou potřebovat, konfrontovat základní otázky ve své vědě se základními otázkami v jiných vědních oborech. Najde se tady tercium komparazione, množství styčných bodů mezi vědami. Pravděpodobně se zjistí, že naléhavé otázky a sporné problémy jsou mezi jednotlivými vědami v podstatě analogické. Ručím za to, že řada dnes neobyčejně svízelně řešitelných problémů v historiografii je zcela analogická komplikovanému zádrhelu problémů, který se objevil v genetice nebo ve fyzice elementárních částic. Strukturálně jsou tyto zádrhele velmi analogické.

I když by byla chyba chtít vytvářet nějakou univerzální vědeckou výkladovou metodu, která neprůstřelně platí pro všechno a pro všechny, tak ale z porovnání problémů jednotlivých věd, může vzejít poznání o jednotě jejich vývoje. O jednotě jejich pohybu po společné frontě, jedou jak tank a teď se dostali k nějakému zátarasu, který je pro všechny vědy jeden a tentýž. Každá věda kouká jak ten zátaras vyřešit vlastními prostředky a ne dost bedlivě studuje, jak vypadá situace ve vedlejších vědách.

Někdo by si měl nechat projít hlavou komparatistiku současných vědeckých zádrhelů. Není vyloučeno že úvahy vedené jen v ontologické rovině (pozn. editora: narážka na Bondyho rozsáhlé ontologické dílo), když se svlečou z abstraktní podoby v níž jsou vyjádřeny, se najednou ukáží být velmi praktickými nástroji a poslouží k metodickému zpracování problémů.

Velikou chybou by bylo, kdybychom se domnívali, že vědecké problémy, které máme dnes k řešení pro příštích několik století, jsou omezeny jen oblast přírodních věd. Když se budeme domnívat, že ostatní záležitosti jsou otázkou konvenční dohody v rámci společnosti, dohody o mezilidských vztazích, normativních postojích, a nebudeme tyto otázky vidět jako samstatné vědecké problémy.

To se týká například etiky.

Musíme analyzovat všechny problémy spojené s etikou v nejširším slova smyslu, od naivního desatera přikázání, které lze snadno nahradit nějakým trestním zákoníkem, až po takové podivné věci jako jsou existenciální hlubiny. A přes ně ještě dál až k těm elementárním, někdy člověka až ponižujícím, animálním vlastnostem, potřebám, zlozvykům, a špatným charakterovým rysům, které má člověk proto, že je skutečně příslušníkem zoologického světa. Že je to skutečně jen ta zažívací trubice, kde na jednom konci hypertrofovala původně miniaturní nervová uzlina.

My vědět o sklonech k inerci, zálibě v lenosti, flákání se, radši čumět na televizi, než dělat něco pořádnýho, sklonech obohatit se a využít bližního. To vše je třeba registrovat, psychologové to jistě pomohou zmapovat, a s tím musíme počítat jako s prvky, které dohromady dávají event, který nazýváme člověk.

A když ty jednotlivé lidi dáme dohromady a vznikne nám společnost, nejdříve malá a nakonec globální, tak nám samozřejmě vznikají nové kvalitativní vztahy.

Nic z toho nelze opominout. Je svatá pravda, že nic lidského nám není cizí. Tato věc je známa od antických dob. Ale je třeba to vzít důsledně, a jestliže lenost, či sklon k lumpárně a ničení, jsou u člověka zřetelně projeveny, tak to patří do toho komplexu všeho lidského. Jsou tedy tyto sklony u každého z nás, u některého ovšem v rudimentární podobě.

O významu vědeckého zpracování těchto problémů pro revoluční změnu není třeba ztrácet slov.

Každý kultivovaný člověk věnuje dejme tomu devadesát pět procent pozornosti a zájmu své pracovní disciplíně.

A je vcelku jedno, zda se věnuje hraní mariáše, volejbalu, či filosofii. Když se tomu věnuje intenzivně, poctivě, nešvindluje přitom, tak to má stejnou hodnotu.

Ale ve zbývajících pěti procentech by si měl být vědom, že skutečná, holistická kultivace sebe sama, musí zahrnovat i hluboké porozumění a plné akceptování, toho všeho ostatního co mne osobně neinteresuje, nebo co mi připadá dokonce blbý. Protože sou zase jiný lidi, který to mají naopak. Mají-li si lidi nějakým způsobem vyjít vstříc a nějak spolužít, tak se musí naučit jeden druhého plně cenit a vysoce pozitivně vnímat to, že ten druhej namísto toho, aby se věnoval ontologii, tak že se věnuje volejbalu. A to nejen kvůli tomu, aby vznikala určitá společenská tolerance, ale jedině touto cestou člověk prohloubí sám sebe a dojde vlastního vnitřního obohacení. A to zase není jen tak pro nic za nic, z žádnejch důvodů morálních nebo jinejch, tato vnitřní sebekultivace, ta je zřídlem postupně rostoucí lidské zkušenosti, která může kulminovat až v určité zmoudření. A to mu ohromným způsobem usnadňuje operativní orientaci nejen v běžném životě, ale i v jeho vědní specializaci.

Jestliže na začátku své dráhy, v osmnácti letech, pracuje člověk tak, že kombinuje jednotlivá data, pak po jisté době začíná kombinovat clustery dat. Aby je však mohl kombinovat musí mít široký výběr těchto clusterů a mít schopnost brát je jako rovnomocné informační struktury. A to mu potom velice pomáhá v řešení problematiky na které pracuje. A v tomto případě, tato zkušenost či moudrost, nahradí, tu velice živou intuici, kterou má ten osmnáctiletý.

Nahráno na kazetu v pondělí 20.11.2000.