Člověk, jeho smysl a etika, v díle Egona Bondyho

 

Dámy a pánové,

dovolte mi mluvit o něčem, o čem se v dnešní době musí mlčet; a když už se hovoří, tak se špatným svědomím a studem. Budu mluvit o tom, čemu postmoderní guruové říkají "Velké vyprávění", a v co se dnes prý již dávno nevěří. Budu mluvit o etice Egona Bondyho - o etice člověka, který ještě i dnes touží po Pravdivém poznání, Smyslu života a Lidské důstojnosti.

Jsou totiž dva druhy filosofů. Jedni, filosofové jen podle jména, chápou filosofii jako jakýsi druh intelektuální hry. Hry, ve které často nejde o víc než jen o vyřízení protivníka nebo v tom lepším případě o prožitek z ní samé. Díla takových lidí jsou většinou podléhající módám, nesrozumitelná, obtěžkaná přebujelým pojmovým aparátem a bývají oprávněně terčem pohrdavého posměchu tzv. "obyčejných lidí".

Pro ty druhé není filosofie hrou. Je vláskem, na kterém visí jejich vlastní život. Je odůvodněním a prozatimním cílem a smyslem jejich existence. Není to ovšem filosofie jako universitní disciplína, ale filosofie jako hašení plamene spalujících otázek života. Tito lidé se za filosofy sami označují jen zřídka a často se rekrutují z řad speciálních vědců či literátů. Pouze jim však přísluší hrdý titul - Filosof.

K těmto druhým patří i Egon Bondy. Celým jeho dílem i životem se jak červená nit v různých obměnách vine jediná velmi osobní otázka: Jak správně žít? a především: Proč žít?

Běžná žena se ráno probudí, umyje, připravý snídani, vykoná potřebu, jde do práce, osm a půl hodiny pracuje, cestou z práce vyzvedne děti ze školky, u televize sní večeři, pak se pomiluje s mužem a usne...tak dokolečka každý den. Avšak jednou, ve chvíli kdy by to nejméně čekala, k její nelibosti a úžasu, jí jako blesk projede hlavou otázka: "Proč to všechno dělám?" I ona si, podobně jako Bondy, položila onu otázku, která teprve dělá člověka člověkem. Bytost, která v ní žila po celou tu dobu, nebyla člověkem. Byla pouhým úspěšným živočišným druhem, ne nepodobným jiným zvířatům. Nyní však poznala svou existenci jako ontologickou otázku. Poznala, že skutky, náplň, fakt její osobní existence nejsou významově relevantní. Teprve nyní se stala člověkem, teprve touto otázkou se prolomila do sféry problematického lidského bytí, do sféry, kde bytí ztrácí punc samozřejmosti a kde se z něj stává kosmické drama s otevřeným a nejistým koncem.

Člověk, který se již nemůže spokojit s tupou a nesmyslnou fakticitou pouhé existence, člověk, pro kterého pouhé bytí pro bytí samo ztratilo hodnotu, si musí vytvořit či někde najít hodnotu jinou, pro kterou by stálo za to žít.... a umřít. Celé dějiny filosofie jsou hledání této hodnoty a na jejím nalezení či nenalezení závisí osud lidského díla, veškerého snažení a v posledku i člověka samého. Jistě; je možné žít a jednat na základě jiných motivů než etických a axiologických, ale pak právě ztrácíme lidský profil v jednom z nejpodstatnějších rysů.

Jaké hodnoty tedy v tomto odvěkém hledání přicházejí v úvahu? Mám za to, že mohou být buď funkční nebo absolutní. Funkční hodnoty jsou jakýmisi hodnotami prostředečními, napomáhají dosažení něčeho, co stojí ještě nad nimi. V podstatě to tedy hodnoty nejsou. Takové a pouze takové hodnoty existují ve světě, v němž by panovala substance. Ta by pochopitelně měla hodnotu sama pro sebe, stěží však již pro nás. Bondy tuto eventualitu líčí hrůzostrašnými slovy: "Jestliže jednotlivá existence má pouze funkční význam, kdežto pravý význam má něco jiného, pak jsme všichni jen "bratři mravenci", hejno otroků, nejchytřejší z nás jsou popoháněči, leč ani oni neobdrží odměn