Egon Bondy: invalidní důchodce z přesvědčení

Zdroj: Lidové noviny
Datum: 02.03.2000
Název: Egon Bondy: invalidní důchodce z přesvědčení
Podtitulek: Přední básník českého undergroundu, filozof a autor písňových textů se dožil sedmdesátky
Autor: Petr Placák
Str.: 17 - Umění a kritika
Rubrika: Umění a kritika
Oblast: Tisk celostátní
Identifikace: LN2000030200000300

Text:
Téměř nepovšimnut se koncem ledna tohoto roku dožil významného životního jubilea básník a filozof Egon Bondy , vlastním jménem Zbyněk Fišer .

Petr Placák
Bondy se narodil v meziválečné Praze roku 1930 jako syn generála československé armády. Svůj život tvůrce "na okraji společnosti" započal v roce 1947, kdy přestal docházet do gymnázia. Od té doby žil Bondy de facto na hranici zákona. Poznal se s dcerou Mileny Jesenské Janou Krejcarovou, odešel z domova, nepracoval, živil se všelijak (mimo jiné ještě před hermetickým uzavřením hranic pašoval s Krejcarovou zboží do Rakouska a zpět), poprvé byl hospitalizován v psychiatrické léčebně v Bohnicích. V roce 1950 zakládá Bondy s básníkem Ivo Vodseďálkem rukopisnou edici Půlnoc, kde vydává i své první texty. V té době se přátelí mimo jiné s Bohumilem Hrabalem a grafikem Vladimírem Boudníkem (viz Hrabalovy prózy Něžný barbar nebo Legenda o E. B. a Vladimírkovi). Bondy "se normalizuje" až koncem 50. let, kdy si dodělal maturitu, a začal dálkově studovat filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově a přitom se živil jako noční hlídač. Už v roce 1967 se mu však podařilo získat invalidní důchod. Bondy se jednou provždy rozžehnal s představou jakéhokoli společenského uplatnění či nějaké kariéry, opustil navždy "pracovní proces" a plně se oddal literatuře a vlastnímu bádání: i v rovině obecné s definitivní platností učinil to, co již dávno předtím učinil v rovině umělecké - odmítl jakoukoli možnost oficiálního působení (tomuto postoji Bondy zůstane věrný i po roce 1989).

Magický totální realismus
Přes neobyčejnou rozsáhlost a všestrannost dosavadního Bondyho díla, sahajícího od několika desítek básnických sbírek a řady próz a esejů až po několikasvazková filozofická kompendia, se Bondy v českém (nezávislém) kulturním prostředí zapsal především svými básněmi, které patří k tomu nejlepšímu, co v ovzduší socialistického Československa v poezii vzniklo. Ukázaly to již jeho rané básně z počátku 50. let. Ve sbírce Totální realismus (1950)ondy na první pohled bez jakýchkoli poetických ambicí popisuje "všední" realitu oné doby:
Četl jsem právě zprávu o procesu s velezrádci/ když jsi přišla/ Po chvíli jsi se svlékla/ a když jsem si k tobě lehl/ byla jsi jako vždy příjemná Když jsi odešla/ dočetl jsem zprávu o jejich popravě
Básně, ve kterých Bondy vedle sebe klade bez jakéhokoli upozornění či komentáře denní život jedince se šoty z tehdejšího života veřejného, mají až jakýsi magický výpovědní rozměr a sotva mohl být silněji vyjádřen hnus oné vražedné doby komunistického nástupu. Totální realismus sám název sbírky Bondyho básně přesně vystihuje. Zatímco zfanatizované davy kvílejí nad smrtí Stalina, ve stejné době Bondy rýmuje:
Čechy připomínají mi nočník nejspíše/ a uvažuji ve své patriotické pýše/ že je z cibulkového porcelánu/ na nějž i Masaryk chodil na stranu/ Praha pak je v jeho přímém středu/ přesnějc vysrat sám se nedovedu...
Vedle " společensky angažované" poezie stejně tak u Egona Bondyho najdeme krásné texty čiré poetiky:
A zas nový den plný děsu/ rozvinul se jak moře černi/ sotvaže spaní s víček střesu/ jsou tu mí průvodcové věrní/ hnus z života a všenesmysl/ na bobku sedí u mých skrání/ a jak řemdihem by mě křísl/ zavyju - zvíře k nepoznání (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, 1971)

Guru undergroundu
Byla to právě Bondyho poezie "magické reality", která svedla básníka dohromady s mladší generací českého undergroundu, s kterou pak Bondy prožil celá 70. a 80. léta. Nejznámější je v tomto ohledu jeho spolupráce s hudební skupinou The Plastic People of the Universe. "Pražský" Kanaďan Paul Wilson, který s Plastiky hrál, než byl úřady z Československa vyhoštěn, vzpomíná na to, jak k tomuto setkání došlo:
Nad zemí jsme měli premiéru nových věcí v červnu 1972 v dělnickém klubu jedné továrny na konci Prahy. Byl to náš největší koncert v Praze a zároveň taky poslední. Mezi obecenstvem byl Egon Bondy, undergroundový básník, velmi populární mezi mladší generací, a byl bezmezně nadšen tím, co slyšel .
Ze spolupráce s Bondym vzešlo první LP Plastiků #Egon Bondy s Happy Hearts Club Banned".
Když je dnes člověku dvacet/ chce se mu hnusem zvracet Ale těm co je čtyřicet/ je toho vyblít ještě více Jen ten komu je šedesát/ může jít se sklerózou klidně spát
zpívají Plastici Bondyho verše za kvílení kytar, violy a saxofonu v rytmu bubnů.

Marxismus a směšnost jsou sestry
"Duchovní" souznění mezi mladými undergroundovými tvůrci a Bondym bylo možné především proto, že ačkoli se Bondy hlásil k marxismu, který by mohl být v undergroundovém prostředí synonymem pro směšnost, nebyl dogmatik ani sektář (např. levicové opoziční intelektuály I. Svitákem počínaje a Z. Mlynářem konče, kteří mu zdánlivě mohli být ideově blízcí, Bondy ve své Sklepní práci (1972/73)
označil za "morální pomyje" a "intelektuální splašky"). S Bondym bylo možno mluvit o čemkoli a ke všemu přistupoval s veškerým nasazením a zaujetím bez ohledu na věk, pohlaví, náboženské přesvědčení či politickou orientaci "diskutované věci".
Bondyho zjev v českém prostředí je osvěžující především v tom, že ačkoli se jeho texty hemží vulgarismy, Bondy sám je přímo opakem vulgárnosti - myšlenkové hrubosti, jednoduchosti a jednostrannosti, která je tolik rozšířena mezi tuzemskou intelektuální obcí. Bondy je všechno jiné, jen ne šťoural, analytik, rozpitvávač. Ačkoli je schopen psát o těch nejintimnějších věcech člověka, přesto je mu intimita věcí posvátnou a naopak u něj nabývá jakési transcendentní polohy. Takováto "aristokratičnost ducha" je více než vzácná.

Bondyho kříž
Bondy byl natolik soustředěn na svět umění a myšlenek, že všechno ostatní bylo pro něj přítěží, kterou je možno se zabývat jen s tím největším sebezapřením. Toto absolutní soustředění se na jeden aspekt lidské existence, které vše ostatní pomíjí a které tak dobře známe ze života mnoha výjimečných duchů, u Bondyho mimo jiné zapříčinil to, že se několikrát stal spolupracovníkem tajné policie (StB s ním spolupráci přerušila např. z důvodu, že byl Bondy hospitalizován na psychiatrii, aby jej opět později "zlanařila"). Ačkoli Bondy komunistický establishment nenáviděl, jeho anabázi s StB zapříčinila (pominemeli jeho psychickou nevyrovnanost) zřejmě skutečnost, že se státní mašinerie bál jako čert kříže. Ostatně bylo veřejným tajemstvím, že Bondy na StB vždy vyžvaní i to, co neví, a nikdo soudný jej také do žádných politických záležitostí nezatahoval.

Egon Bondy versus Zbyněk Fišer
Na obranu Bondyho ve věci jeho selhávání v občanském životě lze snad říci to, že se tohoto života vědomě odříkal, nechtěl s ním mít absolutně nic společného, záměrně ze sebe udělal "invalidního důchodce", člověka žijícího na periferii, a žádal jen, aby tento svět nechal stejně tak na pokoji jeho. Ovšem v reálném světě, mimo klášterní zdi, je něco podobného těžké a takřka nemožné v totalitním režimu, který společenskou angažovanost vyžaduje a nespolupracující jedince trestá. V oblasti, s kterou se Bondy identifikoval, přes kterou udržoval svůj kontakt s vnějším světem, kde se cítil být "legalizován" jako člověk, v oblasti, která byla jeho výsostnou doménou, kde byl "čitelný" a kde se s ním bylo možno konfrontovat, vést rozhovor, tedy v umění a poezii, neudělal nikdy kompromis nejen ve směru ke státní moci, ale ani co se týká jeho samého. Distancoval se od disentu, neprohlašoval se za "svědomí národa". Bondyho texty patří k tomu nejsvobodnějšímu a přitom konzistentnímu, co bylo v duchovní sféře druhé poloviny tohoto století v českých zemích vytvořeno. O co více byl Bondy, jak sám říká, posranější na StB, o to odvážnější texty pak napsal. ("V Čechách bude vždycky krásně, už to vidím jasně." )